-1.png){kind=logo}
Na knihu Jak napravit svého koně jsem byla upřímně zvědavá. Už její název mi připadal poměrně kontroverzní. Říkala jsem si však, že by mohla představit různé způsoby práce s koněm a rozšířit obzory lidem, kteří o koních běžně přemýšlejí spíše zjednodušeně a mechanicky. Byla jsem proto připravená dát knize šanci, aby mě přesvědčila.
Nepřesvědčila.
Autor nabízí jednoduchá „řešení“, která však podle mého názoru skutečné problémy neřeší. Pracuje se zjednodušenými tvrzeními, jež jsou místy zavádějící, vytržená z kontextu, nebo dokonce nepravdivá.
Dokážu si představit, že pro některé čtenáře může být kniha atraktivní, protože nabízí jakousi praktickou „kuchařku“: pokud kůň udělá určitou věc, existují tři možné důvody a jezdec má přesně daným způsobem reagovat – například jednou klepnout bičíkem a být neústupný. Problém spočívá v tom, že autor často nehledá skutečnou příčinu chování. Ke koni přistupuje především jako k prostředku, pomocí něhož má jezdec dosáhnout svých cílů.
Jen velmi zřídka se v knize objeví rozumné doporučení, například aby jezdec nejprve vyloučil fyzické příčiny problémového chování. Vzápětí však autor význam takové úvahy oslabí tvrzením v duchu, že by se to nemělo přehánět a koni se pravděpodobně pouze nechce pracovat.
Pozitivní myšlenky z knihy bych spočítala na prstech jedné ruky. Najdeme v ní několik neutrálních a logických informací, ty jsou však obklopeny množstvím doporučení, která považuji za problematická.
Z textu jsem měla pocit, že autor věnuje značnou pozornost vlastním zkušenostem a úspěchům. Hned v úvodu na jedenácti stranách popisuje, co všechno dokázal usedět a jak jeho koně následně vítězili v soutěžích. Z knihy jsem si odnesla především návod, jak se na koni udržet a prosadit svůj požadavek. Mnohem méně už se věnuje skutečnému porozumění koni, principům jeho učení nebo budování spolupráce.
Popis pozice těla jezdce a používání pomůcek na straně 20 považuji za zavádějící a potenciálně nevhodný nejen pro koně, ale také pro samotného jezdce.
Při práci s mladým koněm a během obsedání autor doporučuje použití řetízku na ohlávce. Svůj přístup vysvětluje například takto: „V každém případě však musíte mít prostředek, který vám umožní se prosadit… Jakmile kůň zjistí, že jeho neposlušnost nemá žádné následky, máte zaděláno na pořádný problém.“
Pokud se však člověk musí při obsedání tímto způsobem prosazovat, aby jej kůň vůbec snesl na hřbetě, podle mého názoru už nejde o spolupráci ani o eticky vedený výcvik.
Stejně problematické mi připadá doporučování vyvazovacích pomůcek při lonžování. Autor jejich použití hlouběji nevysvětluje, pouze uvádí, že mají zabránit tomu, aby se kůň opíral do udidla. Doporučuje také boční vyvazovací otěže, které koni omezují nejen možnost snížit či zvednout hlavu podle aktuální potřeby, ale také její pohyb do stran. Právě proto je jejich používání z hlediska přirozeného pohybu koně přinejmenším sporné.
Sekvence fotografií na straně 37, která má údajně ukazovat aktivní a uvolněné lonžování, mě o kvalitě doporučeného postupu rovněž nepřesvědčila.
Velmi znepokojivě na mě působily také některé doprovodné příběhy. V jednom z nich autor popisuje mladou klisnu, která se vzpínala a převracela. Přestože měl pocit, že se při pádu poškodila kostra sedla, znovu na kobylu nasedl, aby jí její chování „neprošlo“. Představa, že trenér pokračuje v práci v pravděpodobně poškozeném sedle, mi nepřipadá bezpečná ani přijatelná. Stejně tak nesouhlasím s doporučením používat při obsedání staré a nevyhovující sedlo.
Tyto pasáže ve mně definitivně potvrdily, že autorův přístup není slučitelný s tím, co od současného výcviku koní očekávám. Kůň je zde příliš často vnímán hlavně jako prostředek k ježdění a plnění sportovních ambicí, nikoli jako živý partner s vlastními fyzickými a psychickými potřebami.
Celkové hodnocení
Podle mého názoru tato kniha v dnešní době neměla vyjít bez zásadního odborného přepracování. S moderními poznatky o chování, učení a pohybu koní ani s etickým a uvědomělým jezdectvím má jen málo společného.
Její přínos považuji za minimální. Naopak obsahuje řadu doporučení, která mohou být nefér vůči koni, jeho zdraví i psychice a v některých situacích mohou představovat riziko také pro člověka. Autor čtenáře opakovaně vede k tomu, aby překonal odpor koně a prosadil svůj požadavek. Pokud však člověk překročí hranici toho, co je kůň psychicky schopen zvládnout, kůň se už neučí – pouze se snaží situaci přežít.
Pro mě proto tato kniha není návodem k citlivému a smysluplnému tréninku. Je ukázkou přístupu založeného především na prosazení člověka a potlačení reakcí koně.
Na knihy o výcviku jsem náročná, ale chápu, že odborná témata musejí být pro běžného čtenáře do určité míry zjednodušena. I jednoduše napsaná kniha by však měla nabídnout užitečné informace, nové podněty nebo alespoň něco, nad čím stojí za to přemýšlet. U této knihy jsem takový přínos bohužel nenašla, a proto ji nemohu doporučit.
Pokud hledáte srozumitelnou knihu věnovanou problémům při výcviku, doporučila bych raději například titul 50 nejčastějších omylů při výcviku koní. Ten bych ostatně doporučila k přečtení i autorovi této publikace.
Autorka recenze: Sabina Suchá